Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Nadace ČEZ

LOGO

Mapa obce Volfartice

Mapa obce Volfartice

mapa obce

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka obce

Mapové podklady

Mapa

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3

OSVĚDČENÍ

Osvědčení o úspoře emisí za rok 2016

 Obec Volfartice

Osvědčení o úspoře emisí za rok 2016

 

Sms rozhlas

SMS rozhlas

 
 
 
powered by SMSsender.cz

Navigace

Obsah

Historie obce

Mapa

        Volfartice je obec téměř 4 km dlouhá, ležící v údolí ohraničeném čedičovými vrchy pokrytými smíšeným lesem, asi 8,3 km severozápadně od města Česká Lípa. Středem obce protéká potok "Libchava", který býval v dřívějších dobách s velkým úspěchem využíván k odchovu pstruhů. Nejvyšším bodem okolního terénu je Radečský kopec dosahující výšky 560 m. n. m.

        Kostel sv. Petra a PavlaDle výpisu ze staré kroniky existovaly na místě dnešních Volfartic dvě šlechtická sídla. K těmto prý náležely dva zámečky, z nichž první stával naproti kostelu a spojen s ním byl koženou lávkou, dle pověsti byl vystavěn již kolem roku 1383, a druhý stával na Hladovém vrchu. Kostel je zasvěcen Petru a Pavlu a ve své první podobě byl postaven již roku 1336, po několika rekonstrukcích v průběhu staletí získal současnou podobu.

        Původním majitelem usedlostí byl pan Wilhelm z Ilburku, který v roce 1504 prodal veškeré državy Siegmundu z Weissbachu a ten později rytíři Wolfovi z Weissbachu a jeho ženě Ursule. Paní Ursula všechen majetek, po smrti svého muže, postoupila pánům z Luticů. Těm byly usedlosti po bitvě na Bílé hoře zkonfiskovány a roku 1620 přešly do rukou velkopřevora Maltézského řádu Zdeňka Vratislava z Mírovic, který toho času vlastnil též zámek a celou usedlost v Horní Libchavě.

       Druhá dolejší část panství a část hořejší, náležely zpočátku Sebastianu z Weissbachu, který později svůj díl prodal panu Zikmundu Špremberku. Tomu byl majetek po bělohorské bitvě rovněž zkonfiskován a prodán plukovníku Františku z Couriers. Dle práva dědičského měl majetek převzít jeho syn František Emanuel, jenž byl však svou matkou prohlášen nesvéprávným.

        V roce 1718 koupil panství pan Gregor Albert z Horní Police, který přeměnil celou rytířskou usedlost v polní hospodářství. Oba díly obce tak patřily panstvu z Horní Police až do roku 1850, kdy byly sloučeny v jedinou obec jménem "Volfartice". Ta se v té době však přesto dále pomyslně dělila na tři části - horní, střední a dolní.

        Dle dochovaných historických pramenů prý 21.7. 1757 projížděl obcí pruský princ. Na památku obětem války proti Prusům (roku 1866) nechal spolek veteránů postavit roku 1892 v obci pomník.

        Koncem minulého století byla ve Volfarticích postavena škola, tzv. pětitřídka.
ŠkolaV té době měla obec 1 734 obyvatel, 306 domů a 17 hospodářských usedlostí. Zemědělstvím se zabývalo jen velmi málo obyvatel obce, 9 % náleželo ke stavu kupeckému a živnostenskému a ostatní usedlíci byli skláři, soustružníci dřeva a rohu, pletaři drátěných výrobků, síťaři a pasíři. Čtyři rybníky zásobily vodou tři mlýny a jednu pilu, jež byla rovněž významným zdrojem pracovních příležitostí. Za zmínku stojí i tavírna a rafinerie perel společnosti Helmich - Štěpán, která vyvážela své výrobky do zámoří, a v neposlední řadě pak firma W. O. Schöbel, která jako jediná u nás vyráběla ohebné troubele do dýmek.
        Počátkem 20. století přibyl v katastru Volfartic na kopci Holý vrch kamenolom, který od dob svého vzniku prodělal mnoho změn a v současné době zde funguje skládka odpadů.         

Kamenolom

 

.....................................................................................................................................

 

Volfartická keramička HERA

 

V 19. století se obyvatelé Volfartic živili kromě zemědělství také sklářstvím, soustružením dřeva a rohů a podomním obchodem. Ve 20. století ke způsobu obživy přibylo pasířství, tkaní drátu, řešetářství a výroba keramiky. V našem muzeu uchováváme několik forem na tzv. „volfartickou“ keramiku. Tyto formy jsou jedním z mála památek (kromě písemných dokladů a někde snad dochovaného nádobí) na továrnu s názvem „Hera“ vyrábějící keramické nádobí, která sídlila ve Volfarticích čp.349. Jejím posledním majitelem byl Josef Gustav Schmidt. Existující písemné doklady svědčí už o jejím konci. Výpis z inventury udělané v továrně na jaře roku 1948 nám dává představu o šíři sortimentu vyráběného zboží a zařízení. Keramička vyráběla hrnce a džbány hnědé, květináče, kastroly s poklicí, džbánky a nočníky uvnitř bílé, pařáky, cedníky, ryby, vánočky, bábovky, krmítka dělená, pekáče-dušáky, pánve na mák, formy na pudink atd.
Seznam zařízení:112 kusů sádrových modelů na jednotlivé kusy, 2236 sádrových forem na zboží, 4 muflové pece, 3 tovární komíny, 2 lisy na květináče, 3 šneky na hlínu, 1 lis na čištění hlíny, 1 drtič hlíny, 1 stříhací stroj, 1 míchač hlíny, 3 třecí bubny, 2 kruhy: 1 nožní a 1 elektrický, 1 kleč elektrická, 5 elektromotorů.
Keramička dostala podruhé světové válce jako mnoho jiných provozoven národní správu. MNV Volfartice ji odmítl převzít v roce 1948 jako komunální podnik a navrhl její likvidaci. Vydavatelství Družstevní práce v Praze napsalo dne 15.7.1949 na MNV Volfartice, že je družstvo se stotisícovou členskou základnou a že má zájem keramičku převzít a provozovat. Předseda MNV obratem odpověděl, že firma je navržena k likvidaci, ať ihned přijedou na obhlídku. (Není doklad o tom, jestli nějaký zástupce vydavatelství opravdu Volfartice navštívil.) Pak už následuje jen seznam dlužníků a dopisy věřitelů. To byl konec firmy Hera.

Vydavatelství Družstevní práce patřilo v době první republiky k předním nositelům kulturní práce a mimo vydávání knih a časopisů také podporovalo všemožnou uměleckou tvořivost (např. výroba umělecké keramiky, výšivek, krajkářství apod.). Provozovalo v Praze ve dvacátých letech knihařství a prodejnu grafiky a uměleckých předmětů a uměleckého řemesla „Krásná jizba“. Tato prodejna měla i výstavní sál pro pořádání výstav. Pracovalo podle zásad družstevní práce – např. spisovatelé, malíři, čtenáři společně vydali knihu a tu prodávali členům přímým stykem s vydavatelstvím, bez prostřednictví knihkupců. Tato členská základna se ale pod vlivem poválečných poměrů rozpadla. Kdyby keramičku vydavatelství získalo
a hospodářské a politické poměry se výrazně nezměnily, pak je velmi pravděpodobné, že by se obec Volfartice měla čím chlubit.

 

formy3  formy1  formy

továrena  továrena1

použitý zdroj: Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě

 

.....................................................................................................................................
 

Obec Volfartice od vzniku do dneška

 

Zápis z místní kroniky z roku 1944.

 

.....................................................................................................................................