Obecní úřad Volfartice
Volfartice č.p. 59
471 12 Volfartice
Volfartice je obec téměř 4 km dlouhá, ležící v údolí ohraničeném čedičovými vrchy pokrytými smíšeným lesem, asi 8,3 km severozápadně od města Česká Lípa. Středem obce protéká potok "Libchava", který býval v dřívějších dobách s velkým úspěchem využíván k odchovu pstruhů. Nejvyšším bodem okolního terénu je Radečský kopec dosahující výšky 560 m. n. m.
Dle výpisu ze staré kroniky existovaly na místě dnešních Volfartic dvě šlechtická sídla. K těmto prý náležely dva zámečky, z nichž první stával naproti kostelu a spojen s ním byl koženou lávkou, dle pověsti byl vystavěn již kolem roku 1383, a druhý stával na Hladovém vrchu. Kostel je zasvěcen Petru a Pavlu a ve své první podobě byl postaven již roku 1336, po několika rekonstrukcích v průběhu staletí získal současnou podobu.
Původním majitelem usedlostí byl pan Wilhelm z Ilburku, který v roce 1504 prodal veškeré državy Siegmundu z Weissbachu a ten později rytíři Wolfovi z Weissbachu a jeho ženě Ursule. Paní Ursula všechen majetek, po smrti svého muže, postoupila pánům z Luticů. Těm byly usedlosti po bitvě na Bílé hoře zkonfiskovány a roku 1620 přešly do rukou velkopřevora Maltézského řádu Zdeňka Vratislava z Mírovic, který toho času vlastnil též zámek a celou usedlost v Horní Libchavě.
Druhá dolejší část panství a část hořejší, náležely zpočátku Sebastianu z Weissbachu, který později svůj díl prodal panu Zikmundu Špremberku. Tomu byl majetek po bělohorské bitvě rovněž zkonfiskován a prodán plukovníku Františku z Couriers. Dle práva dědičského měl majetek převzít jeho syn František Emanuel, jenž byl však svou matkou prohlášen nesvéprávným.
V roce 1718 koupil panství pan Gregor Albert z Horní Police, který přeměnil celou rytířskou usedlost v polní hospodářství. Oba díly obce tak patřily panstvu z Horní Police až do roku 1850, kdy byly sloučeny v jedinou obec jménem "Volfartice". Ta se v té době však přesto dále pomyslně dělila na tři části - horní, střední a dolní.
Dle dochovaných historických pramenů prý 21.7. 1757 projížděl obcí pruský princ. Na památku obětem války proti Prusům (roku 1866) nechal spolek veteránů postavit roku 1892 v obci pomník.
V 19. století se obyvatelé Volfartic živili kromě zemědělství také sklářstvím, soustružením dřeva a rohů a podomním obchodem. Ve 20. století ke způsobu obživy přibylo pasířství, tkaní drátu, řešetářství a výroba keramiky. V našem muzeu uchováváme několik forem na tzv. „volfartickou“ keramiku. Tyto formy jsou jedním z mála památek (kromě písemných dokladů a někde snad dochovaného nádobí) na továrnu s názvem „Hera“ vyrábějící keramické nádobí, která sídlila ve Volfarticích čp.349. Jejím posledním majitelem byl Josef Gustav Schmidt. Existující písemné doklady svědčí už o jejím konci. Výpis z inventury udělané v továrně na jaře roku 1948 nám dává představu o šíři sortimentu vyráběného zboží a zařízení. Keramička vyráběla hrnce a džbány hnědé, květináče, kastroly s poklicí, džbánky a nočníky uvnitř bílé, pařáky, cedníky, ryby, vánočky, bábovky, krmítka dělená, pekáče-dušáky, pánve na mák, formy na pudink atd.
Seznam zařízení:112 kusů sádrových modelů na jednotlivé kusy, 2236 sádrových forem na zboží, 4 muflové pece, 3 tovární komíny, 2 lisy na květináče, 3 šneky na hlínu, 1 lis na čištění hlíny, 1 drtič hlíny, 1 stříhací stroj, 1 míchač hlíny, 3 třecí bubny, 2 kruhy: 1 nožní a 1 elektrický, 1 kleč elektrická, 5 elektromotorů.
Keramička dostala podruhé světové válce jako mnoho jiných provozoven národní správu. MNV Volfartice ji odmítl převzít v roce 1948 jako komunální podnik a navrhl její likvidaci. Vydavatelství Družstevní práce v Praze napsalo dne 15.7.1949 na MNV Volfartice, že je družstvo se stotisícovou členskou základnou a že má zájem keramičku převzít a provozovat. Předseda MNV obratem odpověděl, že firma je navržena k likvidaci, ať ihned přijedou na obhlídku. (Není doklad o tom, jestli nějaký zástupce vydavatelství opravdu Volfartice navštívil.) Pak už následuje jen seznam dlužníků a dopisy věřitelů. To byl konec firmy Hera.
Vydavatelství Družstevní práce patřilo v době první republiky k předním nositelům kulturní práce a mimo vydávání knih a časopisů také podporovalo všemožnou uměleckou tvořivost (např. výroba umělecké keramiky, výšivek, krajkářství apod.). Provozovalo v Praze ve dvacátých letech knihařství a prodejnu grafiky a uměleckých předmětů a uměleckého řemesla „Krásná jizba“. Tato prodejna měla i výstavní sál pro pořádání výstav. Pracovalo podle zásad družstevní práce – např. spisovatelé, malíři, čtenáři společně vydali knihu a tu prodávali členům přímým stykem s vydavatelstvím, bez prostřednictví knihkupců. Tato členská základna se ale pod vlivem poválečných poměrů rozpadla. Kdyby keramičku vydavatelství získalo
a hospodářské a politické poměry se výrazně nezměnily, pak je velmi pravděpodobné, že by se obec Volfartice měla čím chlubit.
použitý zdroj: Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě
Zjednodušená verze stránek nejen pro seniory
Fehrer Bohemia s.r.o., Litoměřická 86,
CZ 47001 Česká Lípa